Zrod myšlení

(Teilhardovu korespondenci jsem nečetla kvůli jeho filosofii, ale jako inspirující svědectví o jeho duchovním životě. To se odráží i v mém komentáři.) Setkávám se už déle s úryvky z těchto dopisů a tolik mě oslovily, že jsem si nakonec knihu sehnala. Osmého prosince to bylo a ta příslovečná poslední kapka zněla: "Dobře víš, jaká je má nejvroucnější touha, zvlášť na tento svátek: aby nám Bůh skrze naši Paní dal takovou účast na své Čistotě a takovou vášeň pro ni, abychom skutečně mohli svým nepatrným podílem přispět k obnově světa." Vášeň pro čistotu - když Bůh sám stačí, a nic menšího nestačí. Boží svrchované kralování, kterému jde člověk celou svou bytostí naproti. Pro Teilharda je příznačná radikální velkorysost na této cestě. A z dopisů jeho celoživotní důvěrnici vysvítá i to, jak zakořeněná vášeň pro Boha uspořádává lidské vztahy. Vedle autentické blízkosti a péče tu dýchá obrovská svoboda, úcta a sebeúcta, zralá přiměřenost pramenící z vědomí vlastní identity. Nepěstují se tu problematické motivace v obálkách pěkných slov. Člověk člověku nezdobí oltáříky, nevisí na vztahu/službě jako na zdroji své hodnoty ani se v nich neschovává před nepohodlnými výzvami svého povolání a stavu. "Víš, Marg, čím více si uvědomuji svou hlubokou náklonnost k Tobě, tím více toužím po tom, abys byla hluboce a pevně ukotvena v Bohu a jedině v Něm. Vidím naprosto jasně, že nikdo nemůže být šťastný jinak - a my dva nejméně ze všech." Hodně mě zasáhl krizový moment smrti jeho spolupracovníka. V určitém smyslu kolaps budoucnosti, jak o ní přemýšlel a jak k ní byl připraven. Motiv zahrazené cesty se objevuje víckrát (např. cenzura) a autor tyto "pasivity" přijímá coby vzácné nabídky urychleného růstu, kdy se velmi zblízka dotýkáme Boží tvůrčí činnosti v nás. Bez ohledu na to, jak bolestně a zmateně je můžeme prožívat ve své psychice. Jeho odpoutanost a spolehnutí na Boha - u člověka charakterizovaného tak intenzivní činorodostí a úsilím - svědčí o nesmírné hloubce víry. Další důvod pozorně promýšlet jeho duchovní rady (zcela použitelné, i když nejste průkopnická ředitelka školy jako Marguerite). Nakonec musím zmínit obyčejná "vyprávění ze života". Teilhard je výborný pozorovatel a vypravěč, aniž by ze sebe dělal šaška. Projevuje také ohleduplnou ukázněnost ve způsobu, jakým píše o válečné frontě. Adresátku tím jistě uklidňuje, zároveň ale vymezuje, co je prvořadé a čemu věnovat pozornost. Vůbec z celé korespondence je patrná velká projasněnost motivací a soustředěný vnitřní drajv obou přátel, soulad deklarovaných cílů a používaných prostředků. Nečekaný kontrast k temnotě války pak tvoří pasáže, v nichž Teilhard prokazuje citlivost ke kráse krajiny a schopnost ji působivě vyjádřit. To mi bylo blízké a moc sympatické, stejně jako jeho tepající nadšení pro život a zkoumání světa. "Nepatříte sami sobě, jste chrám živého Boha" zpíváme o svátku sv. Terezie slova apoštola Pavla. Tyto dopisy ztělesňují stejného ducha. Jejich čtení pro mě bylo velikou vzpruhou a nadějí.

Teilhardovy dopisy jeho sestřenici z 1. světové války, v níž sloužil jako nosič raněných a která pro něj byla jednou z formativních zkušeností. O detailech mluví kavalírsky spoře ("bombardování, útoky, přehradní palba byly záležitostí víc než každodenní. Strávil jsem v díře dva dny, kolem mě létaly celé hodiny dělové granáty... Chápeš, že při takovém životě jsou nervy trochu napjaté [!]"), mnohem víc rozvíjí myšlenky, které známe plně rozvinuté z Božského prostředí, Jak věřím a dalších spisů. Výborný překlad, moc pěkná typografie. Za současné války to vše působí ještě živěji (ovšem stokrát radši bych to četl méně živě v míru).