Ztracen v zemi mamutů

půjdu proti proudu s hodnocením, protože to jediné, co se mi na knize líbí, jsou ilustrace, ovšem text je jeden velký kompilát: první tři čtvrtiny knihy jsou do slova a do písmene plagiát Lovců mamutů: epizody jsou jen přeskupené v chronologii jednoho roku, takže je lze podle předlohy odškrtávat, i s úplně stejnými motivy, zápletkami, druhy lovených zvířat atd. (v okamžiku, kdy jsem dočetl k "tučným lumíkům", měl jsem chuť knihu odložit), Radostova modernizace spočívá hlavně v tom, že ústřední dvojice dětí musí být chybující chlapec a šikovné děvče (Kopčem a Veverčák neobstojí jako genderově vyvážená dvojice); teprve závěrečná čtvrtina otevře "těžce dobrodružný", akční a naprosto nevěrohodný příběh inspirovaný indiánkou či komiksem z ABC: namísto záměru opravit Štorcha Radosta spoustu chyb spíš přidal, zvláště co se týče popisu sociálních vztahů a chování v tlupě či psychických schopností postav lovců (např. pojem o neexistujících bytostech máme až z doby před 6 000 lety výhradně u obyvatel městských států, proto scéna, v níž pravěcí lovci modelují hliněné sošky a baví se výrobou kompozit, tj. skládáním různých částí zvířecích těl v jedno, je blbost) jazykově je dílo na úrovni tvůrčího psaní s minimální slovní zásobou a chybami začátečníků, kterému chybí jednak redaktor, jednak styl = autorský záměr se v průběhu psaní evidentně několikrát změnil, stejně tak modelový čtenář: jednou to má být zábavná učebnice pro děti, pak dynamizovaný popis života lovců a sběračů, pak Kodovka s prvky humoru pro dospělé, jindy Večerníček o človíčkovi, nakonec Kruanova dobrodružství číst pokračování (vypadá to, že budou další díly) fakt nemám zájem ani odvahu

Knihy o pravěku, ať už to bylo románovým stylem Eduarda Štorcha, nebo spíše takovým dokumentárním Josefa Augusty, pro mne byly v dětství stěžejní a nezbytné. Plus samozřejmě neoddělitelná obrazová genialita Zdeňka Buriana. Dále si vybavuji snad jen dílka Semjona Karatova Rychlonohý Džar, Udet syn divočiny Hedy Halířové, nebo Mamuti táhnou do bažin od Bohumíra Fialy. Proto počin Pavla Radosty (i když se značným odstupem časovým, věkovým) vítám, je psaný stylem dobrodružných děl někdejší populární edice KOD, ve světle moderních poznatků jsou některá "fakta" o životě tehdejších lidí změněna, upravena, doplněna, a autor sám není v oboru paleontologie, archeologie úplným laikem...