Star Trek: Nová generace - Odpor

Na rovinu - slabé. Důvod je v zásadě dvojí: Za prvé, motiv "vzpoury" proti velení. Ten je ve Star Treku už sám o sobě ohraný až běda, ale zde působí hůře než jindy, protože jeho zdůvodnění je žalostné na obou stranách. Admirál Janewayová z něj vychází jako tupá, amorální kariéristka, a Picard s celou posádkou pro změnu jako spolek fanatiků. Vulkánská poradkyně mohla být zajímavá, kdyby se z ní nestala typická "postava k polepšení", a tím to bohužel co se týče nějaké psychologie hasne. Ze všech protagonistů jsem soucítil snad jen s Worfem, jehož velitelské dilema bylo velmi pochopitelné. Naopak u scény, kde lituje (Klingon!!), že někoho zabil, jsem přemýšlel, jestli si autorka náhodou nezapomněla vzít svoje léky. Druhý důvod spočívá v nafouknutém rozsahu, kdy si Dillardová pomáhá "citečky." V knize zkušeného autora prostě nemají místo půlstránkové popisy toho, jak se kdo na koho zle podíval, na co přitom myslel, co dotyčný cítil, jak se podíval nazpátek... et cetera. Kdybych ořezal podobné zbytečnosti, už tak celkem krátká kniha se smrskne na délku novely. K tomu se ještě přidávají některé nelogičnosti - ne tak řvoucí, jako co bohužel předvádí poslední (rádoby)ST seriál Discovery, ale i tak značné. Zejména chování výsadků na borgské krychli bije do očí. Ale abych jen nehanil, třeba pečlivost v prokreslování vedlejších postav, které konečně nejsou jen "červená trika na odstřel" byla chvályhodná, a velmi osvěžující. Celkově "Odpor" beru jako rozjezd, celkem logicky slabší - uvidíme, co přijde dál.

Obálka mě nadchla – a to je tak jediná naprosto pozitivní věc, která se k této knížce dá napsat. Samozřejmě ne všechno je špatně, pořád hodnotím na průměrné tři hvězdy a čtení mě bavilo, ale je mi smutno z nevyužitého potenciálu, který se nabízel. Samozřejmě jsme nečekali, že by krasojízda Janewayové na konci Voyageru Bogry úplně vyřídila. Je tedy v celku logické, že se zbylí Borgové opět vyvinuli, adaptovali a ještě zesílili. Z této skutečnosti pak vyplývá několik dějových skutečností (schválně nepíšu zvratů, protože zvrat v této knize nebyl snad ani jeden), včetně toho, že je ve hře opět Locutus a nebezpečí zániku celé lidské rasy. Potud dobré. V čem ale Odpor zaostává, je právě dějová linie a chování posádky. Ad 1) platí, že celý děj se vlastně skládá z několika výsadků, jeden je téměř jako druhý, úspěch/neúspěch = reakce, nový nápad, znovu, úspěch/neúspěch a tak dále. Slušně napsané, ale člověk pořád čeká něco víc, hodně víc. Ad 2) posádka včetně kapitána se chová tak nějak neprofesionálně, divně, nelogicky (jistě, jsou lidi/klingoni/cokoli, ne Vulkánci, ale všeho s mírou), u starých charakterů jsem se divil, co to s nimi autorka provedla, noví mi k srdci nepřirostli z různých důvodů (nechci spoilerovat), T’Lana je jedinou výjimkou, ta aspoň měla nápad a něčím se vymykala (konkrétně svou otravností a nepříjemností, ale budiž; ne každou dobrou postavu musím mít rád). Posledních pár poznámek je k rozsahu – zbytečně velký a protkaný zbytečnostmi, a pak některé dialogy – zejména z rozhovorů mezi Pickardem a Beverly mi občas bylo vyloženě trapně. Ale to mohlo být i překladem (nevím). Sečteno podrženo, knihu jsem přečetl celkem rychle a celkem mě bavila, ale zbyl mi po ní pocit, že kdyby se smrskla na prolog knížky následující, o moc bychom nepřišli