Osm smrtelných hříchů civilizace

Na začiatok 2 uhly pohľadu na adekvátnosť etológie k sociológií. A. Maslow : ...štúdium zvierat, môže objasniť len tie aspekty ľudského fungovania, ktoré s nimi zdieľame. Nemá žiadnu hodnotu pre porozumenie vyšších, špecificky ľudských vlastností, ktoré sú ľudskému druhu vlastné, ako je láska, vedomie vlastného JA, sebaurčenie, osobná sloboda, morálka, umenie, filozofia, veda. Do veľkej miery je takéto štúdium neužitočné tiež s ohľadom na niektoré špecificky ľudské negatívne vlastnosti, ako je chamtivosť, túžba po moci, krutosť a tendencie k zhubnej agresivite. Druhý pohľad je, že Darwin, Freud či Lorenz dokonale otriasli ľudským narcismom a analógie niektorých behaviorálnych prejavov medzi človekom a zvieratami sú pozoruhodné. Môj dojem je, že etológ bude mať svoju pravdu, ktorá bude vychádzať zo správania živočíchov, sociológ ju skritizuje a poukáže na absenciu sociálnych vzťahov. Psychológ sa ohlási so špecifickým dôrazom na individualitu a antropológ na vývin ľudského druhu ako takého. Možno konsenzus všetkých, bol by konštruktívnou cestou. Každopádne kniha samotná prináša mnoho premýšľania chtivých myšlienok a ja ju vidím oveľa prínosnejšou než úzkoprsé Takzvané zlo. Doporučujem!

„Je nespornou etickou pravdou, že všichni lidé mají právo na rovné šance vlastního vývoje. Tuto pravdu lze však až příliš snadno převrátit v nepravdu, že totiž všichni lidé jsou si ve svých možnostech rovnocenní.“ V době vydání bylo Konradu Lorenzovi semdesát. Měl za sebou osudovou prohru svojí vlasti v II. světové válce a režimní převrat. V bipolárním světě rozervaném mezi tím, co sám považoval za podobně masové, nivelizující ideologie ignorující genetiku – komunismus a kapitalismus –, psal kritiku současné společnosti z biologických pozic. Podle Lorenze vznikly smrtelné hříchy naší civilizace degenerací instinktů nebo jiných přirozených sklonů. Tak třeba genetický úpadek (hřích č. 5) podle něj vyvolává neochota přejemnělé „pseudodemokratické“ společnosti, šokované nacismem, vyřadit zločince z přirozeného výběru. Tím se však stává jediným selekčním faktorem, který působí ve prospěch „obyčejné dobroty a slušnosti“, výběr sexuální; čili nechceme amorálního partnera. Kromě toho v celé knížce Lorenz útočí proti behaviorismu (hříchu č. 7), tedy přeceňování získaných vlastností na úkor vrozených, které charakterizuje komunismus i demokratismus (a odlišuje je od nacismu akcentujícího dědičnost). A behaviorismus podle autora vyvolává právě i ochranu zločinců (v domnění, že to společnost jim ukřivdila, ne oni jí) a víru v jejich napravitelnost. Je to nepatrná knížečka (vznikla z rozhlasových proslovů), a přesto obsahuje množství myšlenek. Některé z nich jsou vynikající. Kromě těch dobře známých (autodomestikace člověka, neotenie, velkoměstský život jako zdroj frustrace a přetížení naší přirozené družnosti) jsem tu našla i skvělý postřeh, že fyzika vnucuje biologii experimenty i tam, kde by bylo namístě spíš pozorování a popis (a nejen biologii, dodávám – pokusy redukovat veškerou poznávací činnost na experiment se vyskytují i ve vědách, kde už vůbec nemají co dělat, třeba v historiografii). Celkově je Osm smrtelných hříchů směsí Lorenzovy podrážděnosti z 1. objektivních průšvihů (přelidnění, devastace přírody, degenerace vkusu), 2. toho, že ve válce světonázorů nakonec zvítězily americká a sovětská ideologie člověka bez osobnosti a s vykořisťovatelským vztahem k přírodě, 3. měnícího se světa a zániku starých hodnot, do nichž se narodil a které měl rád (studentské bouře v roce 1968 v něm na čas úplně zlomily víru v mládež). Občas je snadné mu dát za pravdu, jindy je to těžší. Navíc si asi nepomohl tím, že nejprve vstoupil do NSDAP a po válce dělal, jako by v ní nebyl; na levicového čtenáře bude příliš pravicový, na pravicového příliš pokrytecký. Na jednu stranu inspiroval rakouské Zelené, na druhou stranu po válce prohlašuje, že liberální demokratismus je právě tak nežádoucím výkyvem do extrému jako nacismus (přičemž stejně zní neskutečně kryptofašisticky :D). A pak je tu ještě styl: klopotný, krolomný a oplývající takovým tím německým druhem složitosti, který nevyváží ani slabikářově velké litery, jimiž je knížečka tištěna. I já jsem váhala s hodnocením, ale poslední kapitola o povaze přírodních věd u mě rozhodla, že to bylo podnětné čtení. A navíc mám pro Lorenze prostě slabost.