Čeho před smrtí nejvíce litujeme

Tahle kniha mne dost zaujala svým tématem, tak jsem se pustila do čtení a byla zvědavá, co mi čtení přinese. No, nakonec knihu hodnotím průměrně a poněkud s rozpaky. Jako takhle, nechápejte mne špatně. To téma rozhodně je velmi zajímavé a našla jsem tu spoustu zajímavých myšlenek o tom, co člověk ve svém životě záměrně dělá nebo nedělá a tím si vlastně ubližuje. Jak se člověk někdy ze strachu brání některým věci. Odhání od sebe lidi ze strachu ze zklamání. Bojí se neúspěchu, miluje málo, nedovoluje si dělat některé věci... To vše tu autorka popisuje na základě rozhovorů se stařičkými lidmi, o které se starala v posledních týdnech jejich života, kdy se jich během důvěrných rozhovorů ptala, čeho nejvíce v životě litují. V tomto ohledu je to skutečně inspirativní kniha, která mi toho dost dala - hodně jsem si vkládala lepíky a podtrhávala si některé myšlenky, ke kterým bych se ráda ještě průběžně vracela. Nicméně přesto knihu hodnotím průměrně. Důvodem je to, že kniha je podle mne neuvěřitelně ukecaná - až moc. Chápu, že autorka měla potřebu svoji životní cestu vzít ze široka, aby se postupně dostala k těm tématům, ke kterým chtěla. Přesto myslím, že by knize neškodilo trochu proškrtat a některé pasáže spíše nahustit. V tomto širokém pojetí mi totiž přijde, že některé myšlenky se tak trochu utápí a zapadají v tom přehršli slov - tudíž třeba tolik nevyniknout. Což je dost škoda. Taky mi přijde, že v některých pasážích to je až moc sluníčkové, občas přespříliš ezo. Chápu, že jde asi o nastavení mysli a plně respektuju, že některé věci autorka vnímá tak, jak je vnímá. Ale mne to občas prostě míjelo a úplně se ten můj pohled na svět neztotožňoval s tím autorčiným. Ale to je v pořádku. No, nakonec tedy průměrné 3 hvězdy. Nebylo to vysloveně špatné čtení, ale mám prostě výhrady. Jestli mohu doporučit? No, asi nejlepší je - zkuste se začíst a uvidíte sami, jestli vám to sedne...

Autorka využila umírající k tomu, aby zviditelnila sebe samu. Bohužel to vůbec není o odcházení, ale o tom jak ONA je skvělá, a chudáky umírající má jen jako nástroj, aby mám to všem mohla ukázat. Celá kniha má ústřední téma - JÁ! Já jsem pochopila, já jsem udělala a já jsem neudělala, já jsem... Všichni lidé jsou sice krásní, a ona nás všechny miluje, ale bohužel jsme také nedokonalí, a ona to chápe, jelikož naše srdíčka jsou zastíněna neláskou, prostředím, hmotnými statky... Asi málo meditujeme. Pila mi krev na všech stránkách, ty její vznosná slova, vše ji velmi naplńovalo, hlavně když celý život nemusela nic dělat, jen se toulat v lesích, koupat se v řece a pozorovat ptakopyska - to ji velmi obohatilo. Mezi řádky probleskovalo, že by nonstop bez peněz, neustále někde něco somrovala (vesmír ji to seslal) , odmítala platit nájem, živila se jako "hlídačka domů", i péči o umírající zvolila jako rychlý přístup k penězům, celé dny popíjela čajíčky, planě filozofovala a pomlouvala rodiny umírajících, kteří ještě nedosáhli jejího osvícení. Nechápu, kam ty peníze mizely, když neměla nic, než auto a krabici osobních věcí. Roky pracovala v bance, a když chtěla dávno po 30 natočit desku, neměla ani vindru, nic naspořeno, a opět musel zasahovat vesmír.... Já být vesmírem, tak ji pošlu do továrny, ať pořádně maká a odvádí daně, zdravotní a sociální... Chudíci lidé, kteří se jí dostali pod ruce. Ty její sluníčkovaté kecy jim musely otrávit poslední dny na tomto světě, že asi umřeli i docela rádi, jen aby se jí zbavili.