Hrabě Špork

Třetí Svátkova kniha nedlouho po sobě a v souvislosti s opakovanou sérií O poklad Anežky české je to velmi užitečné čtení. O Šporkovi jsem se už dozvěděla hodně, tady je upřednostněno jeho tažení proti "stohlavé hydře jezuitského řádu" zamezující rozvoji vzdělanosti prostřednictvím knih tištěných i ve Šporkově knihtiskárně v Lysé i obeznámenosti poddaného lidu s chodem světa, krátce osvětou. Špork se poučil v zahraničí, stal se svobodným zednářem a tuto předevšíím filantropickou společnost podporoval od samotného jejího založení na našem území. Ovšem té romantiky v souvislosti s mladými kavalíry (samá známá šlechtická jména) a Šporkovou dcerou, komtesou debutantkou čerstvě z kláštera, bylo na můj vkus až příliš na úkor jiných zajímavostí z panství, umění i politiky. Zato mohutným lovům bylo věnováno hodně pozornosti, panstvo krom lovecké a plesové zřejmě mnoho jiné zábavy nemělo. Svátkův jazyk byl dostatečně upraven, aby byl srozumitelný a hlavně "čitelný" pro dnešního čtenáře (těch planoucích srdcí, vnitřního zápalu, zaníceného zraku - u mužů - si postupně přestane čtenář všímat, zatímco přechodníky jaksi patří k věci a připomínají, že román napsal někdo historicky danému období podstatně bližší než dnešní samozvaní takzvaní spisovatelé historických knih, jimž se opravdu často nedá věřit, o čtivosti nemluvě). 70% Závěrečná esej od původního vydavatele z roku 1923 jasně ukazuje, že Svátek ve své době neměl konkurenci v historických románech a zdatně předcházel velkým romanopiscům jako byl Jirásek. Ovšem dnes záleží velmi na tom, jak s textem naloží vydavatel: bez podstatných jazykově-stylistických úprav to číst nelze (MOBA), s citlivou prací s textem se vyloupne charakterem sice starší, ale přesto zajímavý a čtivý historický román (Stefanos).

Nedokážu odhadnout, která složka díla byla horší. Hlavní hrdina, hrabě Špork, oscilující mezi Havlíčkem Borovským a Limonádovým Joem. Jazyk tak zašmodrchaný, že by vyděsil Boženu Němcovou. Věty dlouhé přes celý odstavec nebyly žádnou výjimkou. Děj, kdy do půli knihy probíhá masivní lov zvěře, a následně padouchové i klaďasové dojdou zatracení. O výstavbě Kuksu, vztahu k sochaři Braunovi, Betlému, Ctnostech či Neřestech ani písmenko. Román byl tendenční a historicky nepřesný. Ploché, černobílé postavy. Při čtení jsem musela překonávat nechuť. Naprostá ztráta času.