Národní třída

Příběh, který vlastně ani není příběhem, vyhřezlé city, které vlastně ani nejsou city, oddechovka, která vlastně ani není oddechovkou. Rudišův styl psaní je hodně syrový, ale k tomuto vyprávění prostě patří. Můžeme diskutovat o tom, jestli je nám hlavní představitel sympatický či nikoliv, ale právě takovéto typy najdeme téměř ve všech sídlištních hospodách. Navíc je autor velmi dobře charakterizuje v krátkých úsečných větách, což knize dodává výbornou dynamiku. A přesah k vlastnímu nitru, vědomí, svědomí a víře v závěrečné pointě je takovou třešničkou na dortu.

Čtvrtá kniha od autora. Tentokrát mě dostal. Donutil mě přemýšlet, kolik ran jsem v životě dostala a kolik rozdala - myslím obrazně. A to každý z nás. Zaujala mě forma textu, vlastně vtloukání do hlavy opakováním, ale také láska a další stránky života. Doporučuji k přečtení všem věkovým kategoriím. Děti je třeba na realitu života připravovat, to v dnešní výchově ze strany části rodičů chybí.