Národní třída

Příběh, který vlastně ani není příběhem, vyhřezlé city, které vlastně ani nejsou city, oddechovka, která vlastně ani není oddechovkou. Rudišův styl psaní je hodně syrový, ale k tomuto vyprávění prostě patří. Můžeme diskutovat o tom, jestli je nám hlavní představitel sympatický či nikoliv, ale právě takovéto typy najdeme téměř ve všech sídlištních hospodách. Navíc je autor velmi dobře charakterizuje v krátkých úsečných větách, což knize dodává výbornou dynamiku. A přesah k vlastnímu nitru, vědomí, svědomí a víře v závěrečné pointě je takovou třešničkou na dortu.

Rudišův Vandam, podobně jako Van Damm, je nabouchaným prototypem hrdiny béčkových příběhů. Rudiš píše o úspěšně neúspěšném rádobyhrdinovi naší zatím poslední revoluční doby, který se nakonec stává rádobyhrdinou pouze jedné hospody. Vlastně všechny Rudišovy postavy jsou dosti svérázné. Řekla bych takový chlapácký příběh pro chlapáky. Rudiš je v každém případě hodně přesvědčivý. Jakoby věděl, jak to vypadá, když se takový týpek "nechává poučit o životě". Pro tohoto siláckého lůzra u mě Rudiš dokázal probudit sympatie i pochopení. Zejména ve chvíli, kdy on sám konečně zjistí pravdu o sobě a Národní třídě.