Zapadající slunce

Ačkoliv je autor nazýván japonským klasikem, oproti Arthuru Goldenovi má čtenářů nepoměrně méně. Gejša byla aspoň hodně zajímavá. A protože zásadně čtu komentáře až po přečtení knížky, tady jsem si mohla ušetřit čas, mám stejný názor jako "soukroma". Kdežto chvála od někoho, kdo obvykle prohlíží jen obrázky a komentáře opisuje z anotací či doslovů, mě mělo varovat. Ano, myšlenky v té knížce byly, ale bavit vás nebude. To je rada pro ty, co čtou komentáře předem.

Můj další kousek od autora a opět mi kniha neskutečně sedla. Začátek je jedna špatná věc za druhou a to buduje vyprávění, které se jako vlna převalí především ve třech posledních kapitolách. ("Lidé, kteří chtějí svůj život to, přežijí statečně v každém případě, ať je potká cokoli. Je to obdivuhodné a je to jistě jakýsi způsob takzvaná oslavy lidství, ale já se domnívám, že ani smrt není hříchem.") Z mého pohledu je strašně těžké o knize psát, protože je v ní tolik aspektů, které si každý čtenář v sobě musí přebrat sám. A s velkou pravděpodobností si je každý přebere jinak. Protože i přes to, jak je příběh smutný, tak těm konec za mě všechno vynahradil. I přes to, co se na něm všechno stane. Čím si hlavní hrdinka projde. Všechno to je v kontrastu s tím, co si na konci přečte od bratra, a samotné zakončení jeho a jejího příběhu, jejich příběhu, jejich života. Zapadající slunce není depresivní příběh. Nebo jsem se už prostě naučila vnímat v tom vnitřním žalu i to krásné a to světlo, které z lidí i po tom všem nakonec vychází. Protože kniha je zároveň plná naděje. Na první pohled ne, ale musíte číst mezi řádky.