Domeček pro panenky /Nora/

A co když je každý z nás takovou loutkou? Přemýšlíme nad tím, co kdy a jak říct, abychom se neztrapnili, neurazili někoho, abychom byli zdvořilí a milí... V každé situaci volíme dle uvážení to "já", které se v danou chvíli hodí. Před kamarády, před cizími lidmi, v práci, ve škole, s rodinou... Vlastně se skládáme ze spousty "já"... Ale které "já" jsem JÁ?

Pro ženy (minimálně pro mě) očividně velmi katarzní dílo. Nejsem zdaleka jediná, kdo je udiven, že takovéto dílo vzniklo již v 19. století a stále má co nabídnout. Cítím zde už jasný přelom ve vnímání ženy jako plnohodnotného člověka schopného racionálního uvažování a absolutní samostatnosti, čímž Ibsen zřejmě dost předběhl společenské konvence. Nejdřív jsem chtěla napsat, že se Nořino chování a naplňování role panenky svého manžela může na dnešní dobu zdát trochu přehnané, ale pak mi došlo, že některé ženy si zažívají podobné situace i dnes. Přetvářka a snaha naplnit ideál ženy bývá velice častá. Konečné rozuzlení a Nořin finální projev mi ihned připomněl ikonický monolog Amy z filmu Gone Girl (Zmizelá), která pojednává o tzv. "cool girls". Pointa byla velice podobná - (některé) ženy se snaží stát se vysněnou partnerkou svých mužů a kvůli tomu částečně či zcela potlačí sebe sama, dokud to vše nepraskne ve švech. Možná také proto stále stoupá popularita "female rage" filmů a knih, kdy to ženy konečně "ztratí". Je tedy zajímavé pozorovat, že téma Nory je neustále velice aktuální a ač se naše společnost proměnila neuvěřitelným způsobem, některé věci v nás zůstávají zakořeněné stále. Co se samotného díla týče, napsáno je velice pěkně, dialogy byly ohromně zábavné a vůbec se mi to četlo zcela samo. Je to také zásluhou primitivnosti příběhu, ale to bych vůbec nebrala jako mínus, přesně naopak. V jednoduchosti bývá údernost a že ten konec úderný byl, přestože jsem ho očekávala.