Misantrop

„Dusím se zármutkem a zmocní se mne děs, když vidím lidi žít, tak jak tu žijí dnes. Vždyť všude narazím jen na zradu a lež, na lest a protekci, na zášť a na faleš. Stěží se ovládám a tisíc chutí mám vmést lidem do tváří, jak jimi pohrdám.“ Nedávno jsem na Vltavě slyšel adaptaci Lakomce a byl mile překvapen, jak svěží a vtipné setkání to bylo. Misantrop se mi v tomto ohledu líbil trochu méně, ale opravdu jen trochu. I zde jsem udiveně kroutil hlavou nad tím, jak málo zub času poznamenal také tuhle Molièrovu hru. Zábavné, trefné a živé, zároveň chytré a dobře (byť nejspíš ne příliš překvapivě) vypointované dílo. Dobře strávených devadesát minut. Samotné hlavní dilema nejspíš vůbec dilema není, ne? Alcestova představa o jeho jakési separované čistotě, kterou si bude žít svým bližním navzdory, jako by lidí kolem něj nebylo... To je přece koncept, který je od začátku pomýlený. Papež Benedikt v jedné ze svých encyklik píše, že člověk nemůže být uzavřen sám do sebe. „Naše existence jsou v hlubokém společenství mezi sebou a prostřednictvím mnohotvárných interakcí jsou jedna s druhou spojeny. Nikdo nežije sám. Nikdo nehřeší sám. Nikdo není spasen sám. Do mého života neustále vstupuje život těch druhých: ve zlém i v dobrém. Naše naděje je vždycky podstatně také nadějí pro druhé a pouze takto je opravdu nadějí také pro mne. Měli bychom se také ptát, co mohu učinit, aby byli spaseni druzí a aby také druhým vyšla hvězda naděje.“ Žít si svoje ctnosti, druhé nevidět anebo jimi dokonce pohrdat a vystavovat svoji mravní převahu, to není žádná čest, Alceste! To je pýcha! „Jen se tak netrapme pro svět a mravy zdejší a k lidské povaze hleďme být laskavější. S takovou přísností je radši nezkoumejme a pochopení víc pro její chyby mějme. Jen s vůlí odpouštět lze mezi lidmi žít a mravnost přehnaná může až ublížit.“

Molièrovy hry jsou živé i po staletích. Proč? Protože jsou opravdové. Jak mužské, tak ženské postavy jsou uvěřitelné a stále živé a určitě stojí za přečtení.