Nepřátelé lidstva

Tato kniha mi připomněla Quo Vadis. Jelikož oba romány popisují přibližně stejné období, jsou tam jisté podobnosti, ale zároveň jsou ty knihy odlišné. Takhle to prostě dopadne, když se dva velcí spisovatelé historických románů rozhodnou psát o Nerově období. Nelze říct, která kniha je lepší, obě jsou povedené. Na druhou stranu mohu porovnávat s prvním dílem - Jeho království - a Nepřátelé lidstva mi prostě přijdou zajímavější. Tato kniha mě více upoutala, i když je značně delší, je zároveň napínavější, takže to člověk přečte raz dva. Jedno mají totiž rozsáhlé Waltariho historické romány společné - jeho jedinečný styl, jakým popisuje události je tak poutavý, že člověk nemůže přestat, dokud knihu nedočte.

Jsem rád, že jsem nečetl Egypťana Sinuheta, takže nemusím srovnávat a můžu ke knize přistoupit s čistou myslí. Kniha mě hodně dlouho uváděla ve čtenářské nadšení, jak skvěle je tu vystižený život v ještě kvetoucím, ale už pozvolna zahnívajícím Římě, doba plná nejrůznějších mystérií a nových filosoficko-náboženských proudů, v jejichž rámci se křesťanství zatím jeví jen jako směšná, ale neškodná pověra, které by nikdo nehádal budoucnost. I tyto počátky křesťanství plné nejednoty a vzájemné řevnivosti jsou podle mě velmi přesné. Čtenář se s hlavním hrdinou podívá i do římských provincií, hlavně jeho legionářské dobrodružství v keltské Británii (ale i obléhání Jeruzaléma v Judei) je přímo uhrančivé. Ne všechny intriky a příbuzensko-mocenské propletence římské smetánky jsem pochopil, ale tak nějak jsem to nepovažoval za příliš zajímavé ani důležité. Moc se mi líbilo hlavně psychologické zrání hlavního hrdiny s jeho původně hrdou povahou plnou římských ideálů, přes naprostou skepsi až k přání žít obyčejný život a následnému životnímu obětování se jen pro svého syna, aniž by kdy v životním veletočích, kdy často musí popřít až zapřít sám sebe, ztratil dobré srdce. Jeho jméno, které znamená "bezvýznamný" je krutě ironické, protože v jeho postavě se setkává spousta nitek událostí a vztahů, které nakonec hýbají dějinami, a to jak záměrně, tak často i bez jeho vědomí a proti jeho vůli. Perfektně vystižená je i rozvíjející se psychopatologie druhé hlavní postavy, kterou je císař Nero. Autor tu skvěle podává, do jaké totální ztráty všech zábran se může propadnout zjevný talent spojený však s chorobným narcismem a potřebou být všemi oblíbený a milovaný, když je mu propůjčena moc. Teprve v poslední čtvrtině jsem ztrácel čtenářský dech. Hlavně proto, že jsem přestával rozumět hlavnímu hrdinovi v jeho neustále naoko projevované věrnosti Nerovi přes všechno zlé, co od něj zakusí, nepoučitelnosti ve vztahu k ženám, které s ním těžce manipulují a zrazují ho, a hlavně taky s proměnou stylu vyprávění, která podle mě nemá logiku. Celý román je vlastně autobiografickým shrnutím vlastního života napsaným v jeho samotném závěru. Ale zatímco mládí je líčeno svěžím a přímým stylem, v závěru způsob vyprávění zřetelně "páprdovatí", stává se mnohomluvným, je zatížen nejrůznějšími odbočkami, omluvami, výmluvami a ospravedlňováním, jak se vypravěč snaží domoci vděku svého syna, kterému jsou paměti věnovány. A jistě přispěla i celková únava tím úchylným, dekadentním Římem. Až jsem si říkal "Germány na ně!". Nakonec ale vše vylepšil závěrečný Epilog, který je skvělou a nečekanou pointou. Opravdu rád jsem si tenhle román přečetl a stálo to za těch pár měsíců a sedm set stran. Mrzí mě, že trošku musím kvůli poslední čtvrtině ubrat, ale i tak dávám 90%.